Duben 2013

Období KAMAKURA

30. dubna 2013 v 21:45 Japonsko
Vítězství Minamotů nad Tairy na konci 12. století znamenalo začátek nového režimu. Nesesadilo císařský dvůr, ale ani nevrátilo moc do jeho rukoua. Joritomo Minamoto získal titul šóguna, vojenského zmocněnce císaře a v Kamakuře založil svůj šógunát, neboli bakufu. Časem nabýval šógunát stále větší právní a soudní moci v nárocích na držbu půdy, platbu daní a ve veřejných záležitostech, týkajících se celé společnosti. To však neznamenalo popření moci císařského dvora, kterému byly i nadále ponechány některé tradiční pravomoci. Dvůr trpěl úpadkem politického a ekonomického vlivu a byl si stále více vědom toho, že jeho moc slábne.


Dvůr se nesmířil s klesající autoritou a učinil několik pokusů obnovit svou politickou moc. Válka Džókjú v roce 1221 a povstání, vedené císařem vládnoucím z kláštera Gotobou, byly potlačeny rodem Hódžó, který vládl po vymření potomků šógunů z rodu Minamoto na začátku 13. století. Tím si rod Hódžó vydobyl právo posílat císaře do vyhnanství, konfiskovat více půdy, trestat dvořany a členy císařského rodu a určovat následníka trůnu.

Ve dvacátých letech 14. století se vojenští vazalové nespokojení s rodem Hódžó shromáždili kolem císaře Godaiga. S podporou rodu Ašikaga byl Godaigo schopen svrhnout šógunát a v roce 1333 znovuzaložit to, co nazýval přímou císařskou vládou.


Období HEIAN

28. dubna 2013 v 12:12 Japonsko
Čtyři století od přestěhování do nového hlavního města Heiankjó v roce 794 do sjednocení vojenské vlády v Kamakuře roku 1185 Minamotem no Joritomem jsou nazývána obdobím Heian. Rané období Heian bylo svědkem aktivního využití čínského administrativního a kulturního vzoru a nového koncipování institucí v čínském stylu, zavedených v období Nara. Od 10. století však politické a ekonomické změny u dvora a v provinciích podkopaly původní byrokratický záměr a přispěly k privatizaci a obnovení vlivu klanů uvnitř dvora i v provinciích. Zároveň dvůr přestal posílat oficiální poselství do Číny (894).

Střední období Heian (kolem roku 1000) bylo svědkem vzkvétající a typicky japonské šlechtické kultury, jejímž středem byl dvůr. Byl to věk ohromné tvořivosti v literatuře (Gendži monogatari - Příběh o Gendžim, Kokinšú), náboženství (vzkvétal buddhismus sekt Tendai, Šingon a Čisté země) a umění (styl v architektuře a úpravě zahrad, ve svitkových malbách a buddhistickém sochařství). Čínské literární umění a konfucianismus neztrácely svůj vliv, ale japonský jazyk nalezl mnohem jednodušší mateřské vyjadřování v próze a verši rozvojem slabičného písma kana.

Pro střední období Heian je charakteristické oslabení císařské moci a sílící nadvláda dvorské šlechty, zvláště členů severní větve rodu Fudžiwara. Císařové nadále panovali, ale vládli Fudžiwarové. Docházelo stále více k privatizaci politiky dvora, k provinčnímu vlastnictví půdy a ke vzniku místní vojenské organizace.

Fudžiwarové byli mistry všech dvorních intrik. Dokázali izolovat a posléze se zbavovat svých soupeřů. Byli obratní ve sňatkové politice, neúprosně se včleňovali do císařského rodu tak, že příslušnice rodu Fudžiwarů rodily císařské princezny a přímé následníky trůnu. Klíčem k jejich dlouhodobému úspěchu bylo posílení pravomocí regenta a uzákonění jeho moci. Vytvořili si monopol na poradní kancelář pro trůn a na ústřední funkce, na které se nevztahovaly zákoníky. Dvěma klíčovými úřady byly:
seššó - regent nezletilého císaře
kampaku - regent dospělého císaře

Uvnitř hierarchického světa dvora byla znalost protokolu, etiky, kaligrafie, hudby, vhodného odívání a vybraného chování důležitější, než ovládání meče a koně. Byla to společnost, ve které se pěstoval náznak a nepřímé vyjádření, život splýval s uměním. Heianská aristokratická společnost byla polygamní. Svatby byly smlouvány podle rodových zájmů, za účelem zplodit dědice. Pak již nebránilo šlechtici nic v navázání dalších milostných vztahů s vedlejšími manželkami a milenkami. Zároveň i manželky mohly mít milostné vztahy s jinými muži.


Během raného období Heian byl kulturní vliv Číny stále velmi silný. Čínský jazyk byl hlavním prostředkem v poezii i próze. Čínština ovšem nevyhovovala odpovídajícím způsobem potřebám citového vyjádření Japonců. Byla vytvořena kana (slabiková abeceda), která nahradila složitý a nepohodlný způsob zápisu japonštiny jednoduchým a přesným fonetickým přepisem japonských zvuků.

Jelikož státních pozemků ubývalo, měla ústřední vláda stále méně prostředků na podporu najímané armády. V roce 794 byl zrušen systém branné povinnosti rolníků. Vojenská odpovědnost přešla do soukromých rukou. Císařové, šlechta, buddhistické kláštery a velké rody v provinciích zřizovali vojenské síly pro státní nebo soukromé udržování míru, či pro vedení válek. Během 11. a 12. století se v provinciích a dokonce i v hlavním městě stále častěji objevovalo násilí. Pohodlný život šlechty v hlavním městě pokračoval, ale šlechta byla závislá na vojenských vůdcích, kteří v provinciích prosazovali výnosy dvora a udržovali pořádek. Bylo to nedlouho předtím, než se tito vojenští vůdcové začali zabývat plány na uchopení moci.

Mezi největší vojenská uskupení patřila rodová jména jako Fudžiwara, Taira (Heike) a Minamoto (Gendži). Mezi rody Taira a Minamoto zuřily boje o moc a vliv na císařský trůn. Na konci období Heian byla Tairou no Kijomorim zavražděna převážná část vedení rodu Minamoto, a tím získal celý rod Taira vedoucí postavení u dvora. Císařové ani Fudžiwarové nebyli sesazeni. Hráli jen obřadní roli a čekali na příležitost, jak se Tairů zbavit. Kijomori a vůdci rodu Taira jim svévolně vládli, přebrali dvorní hodnosti a sami si udělovali provinční funkce a držbu půdy. Stejně jako Fudžiwarové, i oni využívali sňatkovou politiku s pokusem ovládnout císařský úřad. Ovšem v roce 1185 v bitvě u Dannoury byl rod Taira na hlavu poražen rodem Minamoto. Vůdci rodu Taira byli buď zavražděni, nebo spáchali sebevraždu, aby předešli zajetí, a tak rod vymřel po meči. Bitvou roku 1185 končí období Heian.

Období NARA

26. dubna 2013 v 11:24 Japonsko
Roku 708 rozhodla císařovna Gemmjó přemístit své hlavní město Fudžiwarakjó na nové místo zvané Heidžókjó (na západ od moderního města Nara). Město bylo vystavěno podle čínského Čchang-anu. Osídleno bylo roku 710.


Správa a organizace země byly uplatňovány přesně podle tchangské Číny. Celá země byla administrativně rozdělena do provincií, okresů a vesnic. Dvorská šlechta byla vysílána do provincií ve funkci guvernérů, kteří měli dohlížet na místní administrativu, sčítání lidu a roční daně. Členové nejvyšší dvorské šlechty byli obsazováni do funkcí centrální byrokracie, byli vybíráni z nejvlivnějších klanů a odměňováni bohatými příděly ze státní pokladny a veřejných panství. Tato dvorská šlechta si brzy prosadila dědické právo. Na rozdíl od Číny nezavedlo Japonsko systém zkoušek pro výběr do vedoucích byrokratických funkcí. Pro navržení a dosazení do úřadu byly hlavními kritérii spíše narození a osobní doporučení, než osobní vlastnosti a pracovní výkony.


Branná povinnost a vysoké daně vytvářely silný tlak na rolnictvo a donutily mnohé k útěku z jejich vesnic. Uvnitř hlavního města usilovala šlechta o vliv na vládu a trůn. Fudžiwarové pomalu odstavovali další uchazeče o moc z řad šlechty, ale ke konci období Nara ještě nedosáhli úplné nadvlády. V dvorní politice se také začal uplatňovat klérus z narských chrámů a začínal využívat sílu, kterou mnozí šlechtici považovali za nebezpečnou pro snadno ovlivnitelné vladaře.

Buddhistické chrámy byly zakládány i v novém hlavním městě a byly jim stejně jako šlechtě přidělovány rozsáhlé veřejné pozemky a udělovány daňové úlevy.

Roku 784 dvůr opět přemístil své hlavní město, tentokrát na sever od Nagaoky a poté, co bylo toto místo označeno za neblahé, na místo zvané Heian. Důvodem byla patrně snaha vzdálit se vlivu narských chrámů na život u dvora. Chrámům bylo přestěhování zakázáno, stejně jako zakládání poboček.

Období TAIKA

26. dubna 2013 v 11:19 Japonsko
Roku 645 porazil císařský princ Naka no Óe a hlava jednoho z mocných klanů Nakatomi no Kamatari rod Soga, čímž ukončili jeho vliv a bylo opět vykročeno cestou reforem.

Princ Naka se později stal císařem Tendži. Kamatarimu bylo přiděleno nové jméno Fudžiwara, a tak se stal předkem jednoho z nejvlivnějších rodů v japonských dějinách. Období bylo přejmenováno na Taika, neboli "Velká změna". V roce 646 byly vydány výnosy, určující směr reforem.

Vyhlašované cíle zahrnovaly obnovení moci pro vládce, zbavení se zhoubných vlivů dominantního postavení klanů na dvoře a vytvoření systému centralizované a účinné vlády podle původních návrhů prince Šótoku. Výnosy reforem Taika předznamenávaly dalekosáhlé politické a sociální změny. Bylo zrušeno soukromé držení půdy. Všechna půda patřila pod správu císaře, který ji každé nové generaci znovupřiděloval. Bylo nutné zavést daňový systém, aby byl zajištěn příjem pro nové hlavní město, centrální byrokracii, nové cesty, poštovní stanice a vojenské základny. Rolníci, kteří obdělávali půdu platili daně v naturáliích, robotě nebo vojenské službě. Systém daní vyžadoval pravidelné sčítání lidu.

"Velká změna" byla příliš náročná a dalekosáhlá, než aby mohla být uskutečněna ze dne na den, nicméně reformní výnosy značily směr a přeměna Japonska podle čínského vzoru nepřetržitě pokračovala.

Období ASUKA

23. dubna 2013 v 20:12 Japonsko
Za začátek tohoto prvního historického období se považuje rok přijetí buddhismu na japonských ostrovech. Podle kroniky Nihon šoki poslal v roce 552 pekčský král japonskému vladaři (Kimmei) neobvyklé dary - sochu Buddhy Šákjamuniho ze zlaceného bronzu, několik posvátných písem a rituální předměty spolu s dopisem, v němž chválí a doporučuje novou nauku.

Tento čin způsobil napětí uvnitř japonského dvora. Napětí vyvolala otázka přijetí nového náboženství, které by mohlo být nepřátelské vůči existujícím praktikám. Několik mocných klanů, vedených rody Nakatomi a Mononobe vystoupilo proti přijetí těchto cizích kami. Jiné klany, vedené rodem Soga, se postavilo za přijetí buddhismu. Císař Kimmei povolil rodu Soga uctívat sochu Buddhy jako rodinné božstvo kami.

Buddhismus ale utrpěl porážku, když tradicionalisté obvinili buddhismus z epidemie a sochu svrhli do kanálu. Až vítězství rodu Soga nad rodem Mononobe v r. 587 umožnilo vlídnější přijímání buddhismu.


Soga no Umako nechal v letech 588 - 609 vybudovat chrám Hókódži (Asukadera) z vděčnosti za vítězství nad rodem Mononobe. Ovládl jamatský dvůr tak, že dosazoval své příbuzné na trůn a v případě potřeby je opět sesazoval. Prý nechal zavraždit svého synovce Šušuna, aby mohl na trůn dosadit svou neteř Suikó, která svěřila vládu svému synovci a regentovi, princi Šótoku (Šótoku Taiši).


Princ Šótoku je v Japonsku jedním z nejváženějších kulturních hrdinů. Byl nadšený šiřitel a svatý patron japonského buddhismu. V letech 601 - 607 založil chrám Hórjúdži v Naře. Zanesl ochranu buddhismu do ústavy o sedmnácti článcích. Tento dokument přijímal oficiální byrokracii a zdůrazňoval čínské konfuciánské principy loajality, oddanosti, harmonie a schopnosti vládnout. Dokument představuje souhrn morálních zásad, posilování etiky byrokratických služeb pro trůn a vyzdvižení panovníka nad klanovou rivalitu. Dále princ Šótoku přeorganizoval a soustředil politickou moc kolem dvora. Zemřel roku 622.

Jeho smrt oslabila centralizační a kulturní reformní úsilí. Nikdo nebyl jmenován jeho nástupcem ve funkci regenta a rod Soga znovu prosadil svou moc nad trůnem. Despotické činy tohoto rodu vyvolaly odpor mezi dvořany. Roku 645 porazil císařský princ Naka no Óe a hlava jednoho z mocných klanů Nakatomi no Kamatari rod Soga, čímž ukončili jeho vliv a bylo opět vykročeno cestou reforem.

Kultura MOHYL KOFUN

22. dubna 2013 v 16:56 Japonsko
Soudí se, že Japonci vytvořily jednotný stát a zformovali se v národ mezi 4. a 6. stoletím našeho letopočtu v oblasti Kinai, rozprostírající se na jih od jezera Biwa, v Narské kotlině a Ósacké nížině. Koncem 4. století se zde upevnil svazek kmenů - formující se počátky státu Jamato (z jap. Brána hor). V 5. století byly znaky nahrazeny jinými se stejným čtením - Velká harmonie. V 7. století opět nahrazeny - Země, kde vychází slunce. Japonské čtení je Jamato, sinojaponské Nihon, Nippon. Tato doba se kryje s obdobím mohylové kultury, která vystřídala kulturu Jajoi a trvala od konce 3. do konce 7. století. Mohyly kofun, kterých bylo objeveno přes dva tisíce, jsou nejbohatším zdrojem informací o sociálním a politickém životě i o materiální kultuře protohistorického Japonska.


Mnohé svědčí pro to, že zvyk budovat významným jedincům hrobky byl do Japonska přenesen z kontinentu, z Číny nebo z Koreje. První hrobky pocházejí z konce 3. stol., mají kruhový půdorys a využívají pahorků či terénních vyvýšenin. Dřevěné rakve se ukládaly do pohřebních kobek a byly zahrnuty zeminou či zakryty balvany. Hlavní období kultury mohyl nastává od druhé poloviny 4. stol., kdy se v oblasti Kinai začaly budovat obrovské hrobky, které mají půdorys podobný klíčové dírce. Jejich délka se pohybuje od 100 do 475 metrů. Stavba těchto gigantických hrobek byla podmíněna možností koncentrovat obrovské množství stavebních sil a existencí promyšleného projektu. Mohyly se budovaly na rovině navršením umělých pahorků a byly obehnány vodním příkopem.


Největší známou mohylou kofun je hrobka císaře Nintokua, o němž se traduje, že zemřel roku 399. Mohyla je dlouhá 475 metrů a v jejích prostorách bylo umístěno 20 000 hliněných pohřebních sošek. Druhý největší kofun měří 418 metrů. Je to hrobka císaře Ódžina. O osobách pohřbených v největších mohylách je možno předpokládat, že to nebyli pouze vladaři místního významu, nýbrž vládci, kteří měli pod kontrolou i okolní oblasti.

Skvělost hrobek dosáhla vrcholu v polovině 5. stol., poté snaha o gigantičnost postupně slábla. V 6. a 7. stol. se pro vlastní pohřební kobku začaly používat kamenné tunely či jeskynní horizontální hrobky, některých místech hloubené do skalních stěn v celých skupinách.


Mezi nejpozoruhodnější hrobky patří ty, jež jsou vyzdobeny malbami nebo rytými ornamenty. Zvlášť bohatě zdobené hrobky pocházejí z 5. a 6. stol. a byly objeveny v kjúšúských prefekturách Fukuoka, Saga, Kumamoto a Óita. Většina výzdoby je tvořena geometrickými vzory a abstraktními motivy. Proslulou výjimkou je hrobka Takamacuzuka v Asuce v prefektuře Nara, kde jsou zachyceny mužské i ženské postavy v oděvech běžných na asijské pevnině. Pozoruhodné jsou také malby v hrobce Takehara v prefektuře Fukuoka, kde jsou lidské postavy, obřadní vějíře, čluny, vlny a zvířata zakomponovány do jednotného výjevu, namalovaného v černé a červené barvě na skalní stěně.


K nálezům v mohylách patří především pohřební hliněné sošky, obřadní nádoby, předměty každodenní potřeby, zbraně a šperky. V hrobkách byly také nalezeny vázy, jejichž tvary a dekor jsou téměř stejné jako u keramiky Jajoi, ale jejich řemeslná úroveň je mnohem vyšší. Většinou se vytáčely na kruhu a vypalovaly se na mnohem vyšší stupeň tvrdosti.

Kolem vlastních hrobek a na nich býval do země zapíchán velký počet dutých hliněných sošek haniwa. Ty představují lidské postavy pravidelných oválných tváří, domy, čluny nebo zvířata. Některé nesou stopy polychromie. Všechny lidské sošky mají oděvy, zbraně a šperky obvyklé na asijském kontinentu. Nejstarší haniwa pochází ze 3. století. Mají válcovitý tvar a byly uspořádány do kruhu kolem hrobky a na svažujícím se úbočí mohyl. Zřejmě byly jednak pohřebními obětinami a jednak měly zabraňovat sesouvání půdy.


Od druhé pol. 5. století se mezi uloženými předměty začal objevovat kontinentální typ jezdecké výstroje a velké množství zbraní. Existuje teorie, podle níž rod vládnoucí zemi Jamato, o kterém se předpokládá, že sjednotil jednotlivé kmenové státečky a postavil se do jejich čela, pocházel z lidu tzv. jezdců na koni - kiba. Tito jezdci přišli přes Korejský poloostrov, podřídili si místní náčelníky a po ovládnutí středojaponského kraje Jamato se stali japonskou vládnoucí vrstvou. Tito jezdci jsou dáváni do souvislostí s mandžuským kmenem Pujo, který mohl být také vládnoucí vrstvou korejského království Pekče.

Ve větší míře se vyskytovala výroba železných předmětů. Rychle byl zatlačen bronz, který se nikdy příliš neujal.

kultura JAJOI

20. dubna 2013 v 16:20 Japonsko
Někdy kolem let 300 - 350 př. n. l. začala kulturu Džómon nahrazovat kultura Jajoi, nazvaná podle místa v dnešním tokijském obvodu Bunkjó, kde byly poprvé vykopány keramické nádoby pro ni charakteristické. Doba Jajoi trvala přibližně 600 let. S jejím příchodem vstoupilo Japonsko z neolitu přímo do doby železné, neboť železo a bronz přišly na japonské souostroví současně. V počátcích doby Jajoi se také Japonsko poprvé seznámilo se zemědělstvím, především s pěstováním rýže. Obecně je přijímána teorie, že nositelem kultury Jajoi byl lid, který přišel z asijské pevniny přes Korejský poloostrov na severní Kjúšú a odtud svou kulturu postupně rozšířil. Vzhledem k tomu, že přistěhovalci nebyli nijak početní, nepodrobili si ani lid kultury Džómon násilím, spíš se jejich vyspělá kultura rychle ujímala na úkor zaostalejší. Na Korejský poloostrov se rozšířila výroba železa již několik století př. n. l. To byly spolu s konfrontací svých zkušeností s čínskými předpoklady pro rychlý rozvoj obyvatel.


Přenesení kulturních plodin mělo za následek vznik zemědělství. Způsob pěstování rýže byl velmi pokročilý a dokonalý. Byl založen na technice pěstování rýže na zavlažovaných rýžovištích, rozšířený v jižní a střední Číně. Tato technika vyžadovala znalost zemních úprav pro budování rýžovišť a rozsáhlé agrotechnické znalosti, ale také znalost potřebných zemědělských nástrojů.


První rýžoviště se zakládala v bažinatých oblastech, kde nebyly nutné mimořádné úpravy terénu. Obdělávání polí vyžadovalo kolektivní spolupráci většího počtu osob a proto se stala významným společensko-ekonomickým prvkem rodina. Rodiny se sdružovaly v zemědělské komunity mnohem větší, než byla sídliště doby Džómon. Skutečnost, že se obyvatelstvo nestěhovalo za potravou jako dříve měla za následek vyšší produktivitu, tím i akumulaci majetku. Začaly vznikat společenské rozdíly a hierarchie uvnitř komunit. Z pevniny byla převezena i domestikovatelná zvířata, avšak chov se oproti zemědělství příliš neujal.

Ujaly se i nové obřady a kultovní zvyky provázející jednotlivé zemědělské úkony. Od doby Jajoi se celoroční kalendář začal řídit cyklem zemědělských prací.


V době Jajoi se do Japonska poprvé dostaly kovové předměty jednak z bronzu, jednak ze železa. Železné výrobky sloužily především jako předměty denní potřeby a zbraně. Z bronzu bylo kultovní náčiní, ozdoby a částečně i zbraně. Dvě hlavní kategorie bronzových předmětů tvoří meče a zvonce dótaku. Nejstarší nalezené meče pocházejí z asijského kontinentu a jejich tvar i tvrdost slitiny naznačují, že mohly sloužit i k boji. Meče z nejstaršího období se našly na pohřebištích. Meče z mladšího období se již nenacházely v hrobech, ale zvlášť, ve skupinách, podobně jako zvonce dótaku. Soudí se, že tyto předměty měly náboženský význam, a nebo byly symbolem moci rodových náčelníků.

Jedno z center kultury Jajoi je oblast Kinai ve středním Honšú, kde byly objeveny zvonce dótaku. Našlo se jich velké množství, ale jejich účel je stále záhadou. Mají výšku od 13 do 120 cm, jejich povrch je zdoben buď abstraktními vzory nebo prostými loveckými výjevy, postavami lidí, zvířat, vypodobením člunů a obydlí. Jejich výroba skončila náhle na začátku 4. století.


Lid kultury Jajoi vyráběl keramiku odlišnou od keramiky kultury Džómon. Vyznačovala se prostšími formami a dekorem, avšak dokonalejší technikou. Stále se vyráběla ze stočených provazců hlíny, ale při konečných úpravách a zdobení mohl již být používán primitivní kruh. Mezi nejběžnější tvary patří džbány s dlouhým hrdlem, hluboké mísy, hrnce s širokým ústím a nádoby na vysokých nožkách. Tyto předměty jsou zdobeny jednoduchými rytými geometrickými vzory. Mezi keramické výrobky kultury Jajoi patří i pohřební keramika - velké nádoby s širokým hrdlem, které sloužily jako rakve. Pozoruhodný je zvyk druhého pohřbu, dodnes běžný na souostroví Rjúkjú, při němž se kosti mrtvého po určité době exhumují, očistí, patrně nabarví na červeno a vloží se do keramické nádoby. Tyto nádoby se pak jednotlivě či kolektivně ukládaly do velkých šachet a jam.

Lid kultury Jajoi se také seznámil s kontinentální technikou tkaní látek z vláken lnu nebo moruše. Ty nahradily kožešinový a kožený oděv.

Kultura DŽÓMON

20. dubna 2013 v 13:26 Japonsko
Poměrně brzy poté, co se Japonsko oddělilo od asijského kontinentu, začali obyvatelé japonského souostroví vyrábět hliněné nádoby. Tato keramika dala svým tvarem a dekorem název následujícímu neolitickému období: Džómon. Slovo džó znamená provazec, mon znamená vzor. Je to tedy kultura provazcového vzoru.

O míře souvislosti mezi původními paleolitickými obyvateli ostrovů s lidmi kultury Džómon existují nejrůznější hypotézy. Spíše se jedná o lid nově příchozí. Otázkou zůstává, odkud tito lidé přišli, jestli ze severu přes ostrovy Hokkaidó a Sachalin nebo z Koreje přes ostrov Kjúšú a nebo z jihovýchodní Asie a Tichomoří postupným stěhováním z ostrova na ostrov.


Počátek období Džómon se klade na rok 8 000 př.n.l. a končí v roce 300 př.n.l. Někteří vědci posunují její počátek až do roku 10 000 př. n. l., přičemž období 10 000 - 7 500 př. n. l. nazývají počáteční. Byla to sice společnost neolitická, ale přesto se od této odlišovala, a to především tím, že neznala zemědělství a chov dobytka. Získávání potravy bylo velmi náročné a neumožňovalo vznik přebytků.

Kultura Džómon se dělí na období:
  • rané
  • první
  • střední
  • pozdní
  • terminální


Pro celou kulturní historii Japonska má mimořádný význam zrod keramiky. Poslední nálezy jej kladou mezi roky 10 000 - 7 500 př. n. l. To z japonské keramiky činí nejstarší keramiku světa. Nejstaršími známými tvary keramiky Džómon jsou nádoby se zašpičatělým dnem, jímž byly zapouštěny nebo usazovány do země. Byly to nádoby na vodu a potraviny a vyráběly se přibližně 2 000 let. Byly ručně modelovány z hlíny a zdobeny provazcovým vzorem, který vznikl přikládáním provazců z pružných rostlinných stonků a vláken. Vznikal buď ovinutím provazců kolem celých nádob, nebo omotáním provazce na hůl a rolováním hole po povrchu keramiky. Tyto nádoby z ranného období se postupně vyvinuly v dokonalejší tvary a první období Džómon, které trvalo asi 1 500 let, již znalo nádoby s rovným dnem. Kolem roku 3 000 př. n. l., kdy začíná střední období Džómon, se zvláště v hornatých oblastech Japonska začala vyrábět keramika považovaná za vůbec nejhodnotnější artefakty kultury Džómon. Keramiku tohoto období charakterizuje nesmírné bohatství tvarů a udivující dekorativnost. Tvůrcům těchto nádob nešlo jen o pouhou funkční stránku keramiky. Nádoby měly patrně nějaký hlubší, magický význam. Keramika pozdního období a sklonku doby Džómon nabyla klidnějších forem a větší funkčnosti.


Mezi nálezy z doby Džómon upoutávají i další předměty z hlíny. Jsou to antropomorfní a zoomorfní dogú, hliněné figurky, nacházející se ve všech období doby Džómon a po celém Japonsku. Téměř všechny antropomorfní figurky představují ženu, mužské sošky jsou vzácné. Zřejmě byly symbolem plodnosti a jejich tvary (zvýrazněná ňadra a široké boky) připomínají prehistorické sošky žen nalezené v Evropě a na Blízkém východě. Nepochybně tyto sošky sloužily k náboženským, kultovním účelům.


Mezi roky 5 000 - 3 500 př. n. l. se obyvatelé japonského souostroví začali usazovat v malých osadách. Průměrný věk lidí té doby byl velice nízký. Nebožtíci byli ukládáni do keramických nádob, někdy dvojitých. Tento druh pohřbívání je doposud běžný na souostroví Rjúkjú. Lze soudit, že na konci doby Džómon, tj. asi mezi lety 800 - 300 př. n. l., mělo obyvatelstvo japonských ostrovů rasově jednotné rysy a že na většině území sídlily homogenní kmeny.

Dalším typickým prvkem kultury Džómon jsou mušlové hromady. První byla objevena roku 1877 americkým zoologem E. S. Morsem a od té doby jsou předmětem prvořadého zájmu pro japonský neolit. Dodnes jich bylo objeveno asi 1 800, z toho 200 je řazeno do období Jajoi. Z průzkumu hromad vyplývá, že tehdejší člověk se řídil hygienickými pravidly a žil ve společném soužití. Hromady jsou větších rozměrů, byly tedy používány v delším časovém rozmezí. Jsou tvořeny především skořápkami měkkýšů. Ti tvořili podstatnou součást potravy tehdejšího člověka. V hromadách byly ale nalezeny i zbytky keramiky, kosti zvířat a ryb, občas i lidské pohřby.

Rozdíl mezi pevninským vývojem Dálného východu a Japonska: Na ostrovech nebyly vhodné plodiny ke kultivaci, domestikovatelná zvířata a dostatek těžitelných rud.

Ninja

18. dubna 2013 v 20:49 Japonsko
Byli nájemnými vrahy bez skurpulý, nebo bojovníky práva a ochránci slabých ? Skutečně se uměli stát neviditelnými, uměli létat, byli nesmrtelní, uměli chodit po vodě, proměnit se ve zvíře ? Tyto a mnohé otázky jsou opředeny mýty a skutečnost bývá záměrně překrucována a mlžena.
Mnoho informací, nauk a znalostí se předávalo pouze ústně, z otce na syna, z hlavy klanu na svého nástupce a proto, když mistr předčasně zemřel zemřely i jeho tajné znalosti. Já se tady pokusím napsat tu pravdu, tu pravdu kterou málokdo zná a chce ji vědět a nepřipustí si ji.

Kdysi v době, kdy se v Číně upevňoval ranně feudální stát, byla ostrovní říše Jamato ( část dnešního Japonska ) v ostrovních krizích a bojích o moc. V období epochy Asuka byl vyhlazen jeden z nejmocnějších rodových klanů Mononobenů nástupnickým panovnickým rodem Sogů. Zostřovali se boje a potyčky mezi šlechtou a rolnictvem i mezi mocnými klany navzájem. V roce 592 n.l. nastoupila na trůn panovnice Suiko a o rok později bylo uznáno regenství prince Shotokua.
Princ Shotoku Taishi, se zasloužil o upevnění centralistické vlády, o vydání první japonské ústavy, soustavně usiloval o rozšíření buddhistického učení, atd. Nás však zajímá jiný aspekt jeho osobnosti, dějinami nechávaný stranou.
Upevňování moci v tehdejším Japonsku se neobešlo bez použití tvrdších prostředků. Nejprudší boje vedl princ s vojevůdcem Morylou o zemi Omi. V té době se náhodně setkal s bojovníkem jménem Otomo-no-Saajin, jenž mu předvedl čínské umění '' Maskovat se - ztratit se ''. Princ Shotoku si rychle uvědomil, jaký význam pro něho může mít možnost nenápadně a rychle získat informace o stavu nepřátelského tábora a o jeho pohybech a tímto způsobem získat možnost kontroly nad nepřítelem.
Po vítězném tažení byl bojovník Otomo-no-Saajin vyznamenán titulem '' Shinobi '', což znamená '' Špion ''. Od tohoto se odvíjí název Shinobi - no - jutsu a následovně ze znaku ( indeogramu ) tohoto názvu se zrodil konečný název '' Ninjutsu '' Na světě je - NINJA.

Princ Shotoku sice jako první pojmenoval své špiony jménem Ninja, ale tito tajemní, tmavě odění noční '' Stínový bojovníci '' mají svůj původ přeci jen jinde. A paradoxně vznikly jako odpověď na represe vládnoucí třídy.
Když chtěl císař Kwammu lépe poznat buddhismus, vyslal mnicha Dengyo Daishiho, který žil na hoře Hei bei Kyoto, aby procestoval Čínu a seznámil se s tajnými doktrínami, které se učily na hoře T'ien T'ai. Mladý mnich, který ho doprovázel, se zabýval učením sekty Mikkyo. Mikkyo znamená '' tajné vědění'', nebo '' pravé slovo ''.
Tento mladý mnich, Kobo Daishi, se vrátil do Japonska a začal šířit toto učení. Mnozí přívrženci se později stali Ninji. Byli považováni za mystiky, protože věřili, že znají tajemství které jim za živa umožní poznat přirozenost Budhy, totiž duchovní a morální metody, jak dosáhnout osvícení.
V zalesněných horských krajích na jihu centrálního Japonska v té době žili mnohé rodinné klany, které se upsaly hledání tohoto osvícení za pomocí praktického mysticismu. Tito lidé zkoumali přirozené souvislosti věcí, z nichž odvodili svou vlastní úlohu ve vesmíru a ve světě. Jejich cílem bylo osvícení jedince, dosažení kosmického vědomí a možnosti působit uvnitř tohoto vše obklopujícího schématu. Spokojili se skromným, přirozeným životem v horách, daleko od chaotické civilizace.
Jenže tito lidé byli málokdy pochopeni, jak už to bývá, ba i dokonce se jich lidé , kteří nebyli zasvěceni a stáli mimo chápání, báli a měli z nich strach. A proto se musely rodiny mystiků věnovat i tréninku bojového umění na přežití, jako nutné součásti rozvoje osobnosti. Bylo nutné, aby se chránili proti nebezpečí a získávali tak bojový ráz.
Stejně, jak tomu bylo v historii jiných národů, nesmířili se nejvyšší představitelé japonského státního náboženství s tím, že lidé, stojící mimo ně porozuměli duchovním fenoménům, nebo je dokonce sami na sobě zažili. Proto kněží na císařském dvoře reagovali velmi agresivně na pověsti o obyvatelích v horách, kteří podle všeho objevili metody, jak vést přirozené síly ke svému osobnímu užitku. Byly vyslány vojenské oddíly, které měly původce neklidu zabít. V následujícím století trvajícím boji, vznikali legendy o nadpřirozeném bojovníkovi Ninja.

Naproti tomu u bojové šlechty si rodiny Ninjů získávali, ať už byli jakkoli nenáviděné a pronásledované, stále větší respekt a lepší pověst jako vojenští specialisté a stále méně se nové generace cítily svázány s tím mystickým učením, za které bojovali jejich otcové a praotcové.
Zesílená činnost japonských válečníků způsobila, že stoupla poptávka po agentech Ninja, Bylo nutné vytvořit tréninkový systém, který by v co nejkratší době mohl vychovat špiony, nebo elitní bojovníky. Tělesné triky nahradily od té doby nadpřirozené schopnosti dřívějších mistrů Ninja. Nová bojová umění, která spočívala na zmatení protivníkova myšlení a chování, patřila od té doby na stálo k výzbroji Ninji a neviditelní bojovníci, kdysi motivovaní láskou ke svým rodinám, byli nyní obávanými pro svou bezohlednost. Slovo Ninja dostalo nový, dnešní význam - Špion a nájemný bojovník.
Původním posláním Ninjů - špionů - bylo sbírání informací, předávání zpráv a vyvolávání sabotáží v týlu nepřítele. Teprve později v mnohých případech odstraňovali nepohodlné osoby, nepřátele a podobně.